Velikonoce (nejen) v Krušných horách
Velikonoce, významný křesťanský svátek, oslavující vzkříšení ukřižovaného Krista. Doba, kdy končí nejenom čtyřicetidenní období půstu, ale i tmavá a studená část roku. Vítáme jimi jaro a příchod nového života v přírodě
i v hospodářství.
Velikonoce v Krušných horách
O Velikonocích leží v Krušných horách většinou ještě sníh. Také ve stinných místech nížin lze nalézt místa, kde se nachází zbytky sněhu. I přesto můžete již od rána slyšet štěbetání ptáků – kosů, drozdů, pěnkav a špačků. Potoky bublají, a se šploucháním odvádí vodu z hor do údolí. Na slunečných místech začínají růst sněženky a krokusy. Příroda se pomalu probouzí zpět k životu. Jaro teď přichází i do Krušných hor. Pokoje jsou ozdobeny čerstvými březovými větvemi, na kterých jsou zavěšeny malá dřevěná velikonoční vajíčka nebo obarvená slepičí vejce.
I v Krušných horách můžete vyrazit na výlety přírodou, vidět a prožít svátky v jiném světle, ochutnat tradiční výrobky nebo najít velikonoční poklady. Navštivte stránky Lokální destinační agentury Krušnohorsko a nechte se inspirovat
k jarním toulkám krušnohorskou přírodou!
Dny se opět prodlužují, vzduch je příjemně vlahý – přichází jaro!
Křesťané oslavují vzkříšení Ježíše Krista, proto se o Velikonocích říká, že smrt není koncem, ale je třeba v ní vidět nový začátek života. Oslavy doprovází řada velikonočních tradic, pojďme si ty nejznámější společně projít.
Velikonoční ohně a svíce
Hlavním smyslem velikonočních ohňů je přivítat a pozdravit slunce. V dávných dobách měl tento zvyk zajistit plodnost a dobrou úrodu. Lidé věřili, že zapálením ohňů končí zima. V oblasti Krušných hor však tento zvyk nebyl příliš rozšířen.
Symbol velikonočních ohňů byl později využit při křesťanských oslavách „Vzkříšení“. Slavnost se zahajovala vnesením zapálené svíce, za třikrát opakovaného zpěvu „Světlo Kristovo“ do zcela zhasnutého kostela. Světlo je symbolem Ježíše Krista a nového života, který přinesl na zemi. Velikonoční svíce zdobí většinou motivy kříže, stromu, jehněte, holubice, slunečního paprsku nebo vody. Zobrazen bývá také kříž s pěti voskovými hřeby. V horní části kříže vidíte první písmeno řecké abecedy „alfa“, dole se nachází poslední písmeno „omega“. Bílá barva svíce symbolizuje naději a nový život. Velikonoční svíce hoří pouze během 50denního období od Velikonoc do Letnic (svatodušní svátky), od ní se zapalují svíce používané u křtů a zádušních mší.
Nabírání velikonoční vody
Velikonoční voda nabraná přímo z pramene je považována za lék na veškerá oční onemocnění, vyrážky a další nemoci. Věřilo se, že ten, kdo se na ráno o Velikonocích vykoupe v tekoucí vodě, zůstane mladý a krásný. Stejným způsobem se ochraňovala před nemocemi i hospodářská zvířata, která hospodáři hnali o velikonočním ránu do potoků. Nabírání velikonoční vody je spíše pohanským zvykem, který je spojen s mnoha pověrami. Voda, která je symbolem života a plodnosti, byla uctívána např. u příležitosti oslav germánské bohyně jara a plodnosti Ostery.
V průběhu staletí byl k tomuto zvyku přidán i křesťanský význam. Voda musí být nabírána z potoku či pramenu pouze v noci z Bílé soboty na Velikonoční neděli, a to od půlnoci do svítání. Velikonoční voda je symbolem plodnosti. Mladé dívky, které si ji šly nabrat, ji musely nabírat proti proudu v naprosté tichosti. Ticho nesmělo být nijak přerušeno, aby voda neztratila své blahodárné a ozdravné účinky. Voda pak měla po celý rok ochraňovat před nemocemi, neštěstím a podobnými událostmi.
Pomlázka
Živá tradice a jeden z hlavních symbolů Velikonoc. Pojem „pomlázka“ značí svazek spletených vrbových proutků, jako nástroj určený ke stejnojmennému šlehání dívek a žen na Velikonoční pondělí. Do pomlázky se vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pletly se různě velké. Od malých, které se nosívaly stočené v kapse, přes klasické, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry dlouhé tzv. obřadní. Šlehání symbolizovalo předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná, a zašel i do chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami – děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.
POMLÁZKA má mnoho podob i krajových názvů:
BINOVAČKA A VINOVAČKA – pomlázka pletená z prutů vinné révy
DYNOVAČKA – z Chodska, znamená nástroj na šlehání a koledu
HODOVAČKA – odvozené od hodu (velkého svátku, spojeného s hostinou)
MRSKOT, MRSKANDA, ŠLAHAČKA, SEKAČKA, VYPLÁCÁNÍ, KORBÁČ, METLA, ŽÍLA, KARABÁČ…
Pentle a mašle
Pokud děvče při pondělní koledě navázalo na pomlázku barevnou mašli, mohlo se v ní skrývat tajné poselství. Červenou barvou naznačovala, že má hocha ráda. Modrou barvou mu dávala naději. Chlapec, obdarovaný zelenou stuhou byl oblíbený. Kdo obdržel stuhu žluté barvy, věděl, že mu dívka dávala najevo svůj nezájem.
Zdobení velikonočních vajíček
Zvyk malovat či zdobit vejce, nijak nesouvisí s křesťanskými tradicemi. Vejce se barvila dlouho před zavedením křesťanských velikonočních svátků. Zdobilo se vším, co bylo k dispozici. Naprosto unikátní způsob zdobení můžeme nalézt např. u Lužických Srbů, kteří si svou tradici uchovávají již stovky let. Vajíčka nejprve ozdobí voskem, obarví, a potom vosk odstraní. Tento postup několikrát opakují. Výsledkem je jedinečně zdobené velikonoční vejce, které nabízí rozličné barvy a vzory.
Velikonoční klapání – prastarý zvyk
Od Zeleného čtvrtka až do vzkříšení Krista na Bílou sobotu přestávají znít zvony, které podle legendy odletěly do Říma. Hlas zvonů dočasně nahrazují děti klapáním a řehtáním různými druhy dřevěných řehtaček, klapaček, mlýnků, trakařů a dalšími doma vyrobenými nástroji. Věřívalo se, že tímto zvykem se vyžene z domů všechno zlé, včetně hmyzu a myší usazených přes zimu v domech. Zvykem také bývalo na poslední obchůzce za hrkání vybírat po domech drobné peníze, vejce a cukrovinky. Velikonoční hrkání přijalo v některých krajích motiv honu na Jidáše.
Vysévání obilí
Symbolizuje počátek zemědělských prací. Obvykle se do nízké misky s hlínou vysévá tráva nebo nějaké obilí, nechá se vzklíčit a zdobí se kraslicemi.
Vynášení smrtky
Hlavním motivem jarních slavností bylo vynášení smrti, zvané též Morana o páté neděli postní. Figura v podobě smrti se za zpěvu a pověrečných her házela do řeky, aby spolu s ní, ve vlnách, zmizela zima, nemoci a nečisté síly.
Symboly Velikonoc
Kromě zvyků doprovází svátky jara také řada symbolů…
Velikonoční zajíc
Bible řadí zajíce mezi tvory maličké na zemi a moudřejší nad mudrce. Takové, kteří symbolizují skromnost a pokoru. V lidovém pojetí se zase zajíček považuje za symbol z mrtvých vstání. A to proto, že nikdy nespí, nemá totiž oční víčka. Současný velikonoční zajíček má však jednoznačné poslání. Přináší dětem vajíčka, nejlépe čokoládová. Tradice zajíčka – nosiče k nám pronikla z Německa. V 19. století se začal objevovat nejen jako postava obrázkových knih, ale také ho objevil čokoládový a hračkářský průmysl, který z něj vytvořil symbolickou velikonoční postavu.
Na jaře čeká zajíce hledání potravy, uchyluje se do blízkosti zahrad a lidských příbytků. Z toho důvodu byl také poblíž, když rodiče schovávali v zahradě vajíčka. Tím je jasná spojitost mezi zajícem a vejci. Zajíc je také hbitější a obratnější než slepice. Navíc dětí ví, že žádná slepice nesnáší obarvená vejce. V některých částech Krušnohoří patřilo ke starším velikonočním zvykům „honit zajíce“. Znamenalo to hledání vajec ukrytých v poli.
Velikonoční vejce
Od dávných časů jsou vejce symbolem plodnosti, úrody, života, narození a návratu jara. Přisuzovala se jim nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich odbarvením nebo připojením ornamentu. Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech.
Lidovou tradicí je zdobení vajíček a jejich darování. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená. Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. K barvení vajec se dříve užívalo nejrůznějších odvarů – ze šafránu, kmínu, lipového květu, kopřivového kořene, cibulové slupky, červené řepy, špenátu a dalších. Tradici velikonočních vajíček můžeme vystopovat do doby 5 000 let před Kristem.
Velikonoční beránek
Vyjádření čistoty a nevinnosti, znamení života. V dřívějších dobách byl pro křesťany prvním pokrmem na den vzkříšení. Tato tradice vychází z oslav židovského svátku Pesah (jeden z nejdůležitějších židovských svátků). Jehně bylo zabito jako poděkování Bohu. Dnes na velikonočních jídelních lístcích nalezneme vedle velikonočních vajec, velikonočního copu, velikonoční drůbeže také velikonočního beránka. Připravuje se z třeného těsta a peče ve speciální formě.
Kočičky
Dalším symbolem Velikonoc jsou větvičky jívy – kočičky, lépe řečeno svěcené kočičky. V evropské kultuře nahradily palmové ratolesti, kterým byl Ježíš při svém příjezdu do Jeruzaléma vítán. Lidé od pradávna věřili, že kočičky, posvěcené na Květnou neděli mají magickou moc. Tři kočičky a posvěcené smítky bývaly prý lékem proti bolesti v krku a zimnici. Přidávaly se také kravám do krmení, aby dobře dojily. Hospodář kladl větvičky jívy za krov a zapíchával je na kraj pole. Věřil, že stavení bude chráněno před bleskem a úrodu nepomlátí kroupy. Na Velký pátek pomáhal vrbový proutek otevřít zemi i skálu, a ukázal tak skryté poklady. Dívky se chodívaly tento den česat pod velkou vrbu, aby měly dlouhé a zdravé vlasy.
Kříž
Symbol kříže, spojovaný především s křesťanstvím, byl znám a uctíván v různých kulturách jako významný symbol propojení božského a pozemského světa. V křesťanství patří kříž k důležitým symbolům ukřižování Božího syna, Ježíše Krista. Trest ukřižování patřil k trestům výjimečně krutým a ponižujícím, na kříži končili za své činy ti největší provinilci.
Velikonoční kaktus
V mnoha domácnostech se setkáváme s rostlinou s výrazně červenými květy, což je velikonoční kaktus. Velikonočnímu kaktusu se také někdy říká „věšák“ pro jeho dlouhé převislé listy. Pro laika je tento kaktus podobný kaktusu vánočnímu, jeho květy se vyvíjí již v zimním období, ale rozkvétají až kolem Velikonoc.
O čem je Velikonoční týden – Karwoche
Týden před Velikonocemi se nazývá Svatý nebo Pašijový. Je to jádro celého pašijového velikonočního času, zároveň se jedná o nejdůležitější týden křesťanského roku. Slovem “kar” se rozumí smutek nebo žal, který ovlivňuje toto období. Pašijový týden začíná Květnou nedělí, dnem, kdy Ježíš přišel do Jeruzaléma. Dle Nového zákona mu křesťané rozprostřeli na ulici oblečení a palmové větve, v průběhu mše svaté se palmové listy posvětily. Jelikož u nás žádné palmy nejsou, používají se zelené větve. Celý pašijový týden vděčí za své pojmenování pašijím – biblickým vyprávěním o utrpení Krista, které sepisovali Ježíšovi apoštolové. Nejčastěji se čtou pašije svatého Marka, podle nichž se také provozovaly lidové pašijové hry. První den předvelikonočního týdne bývá pojmenován jako Modré pondělí, po něm následuje Šedivé úterý. Neveselé barvy patrně symbolizovaly nadcházející utrpení, jímž procházel Ježíš před svou popravou. Známější jsou názvy dalších dnů: Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Hod Boží velikonoční. Po něm následuje druhý svátek, kterým je Velikonoční pondělí.
Škaredá středa
Prostřední den týdne byl poznamenán velmi přísným půstem, a smutkem nad tím, že všechny zvony se v ten den chystají na odlet do Říma. Až do neděle pak nebylo slyšet jediný zvon, místo nich nastoupili mládenci a děti s řehtačkami, hrkačkami a klapáči. Někdy se pro středu užívá názvu Popeleční. V ten den žehnal kněz věřícím tak, že jim na čelo dělal křížek z popela spálených, vloni svěcených kočiček.
Zelený čtvrtek
Tento den připomíná poslední Kristovu večeři s apoštoly a jeho zajetí při modlitbách v Getsemanské zahradě. Vzpomíná se i Jidášova zrada pro třicet stříbrných. Proč se čtvrtek jmenuje právě Zelený, není tak úplně jasné. Některé prameny uvádějí jako důvod zelené mešní roucho kněží, užívané už ve dvanáctém století. Jiné prameny uvádějí, že jde o zkomoleninu německého pojmenování, znějícího původně Greindonnerstag = lkavý čtvrtek. Postupně se přešlo ke jménu Gründonnerstag = zelený čtvrtek. O Zeleném čtvrtku se svěcenou vykropil pomocí slaměné otýpky dům, boucháním hmoždíře se vyháněla myší a hmyzí havěť z domu. Nametené smetí se vynášelo za první křižovatku, aby se dům uchoval v čistotě po celý rok.
Velký pátek
Smutný pátek je tichým svátkem, dnem Kristova ukřižování a uložení do hrobu, dnem bolesti věřících nad jeho utrpením. Je to největší křesťanský svátek. V mnoha katolických oblastech se v této době konají modlitby Křížové cesty nebo procesí. Na Velký pátek se Mše slouží kolem patnácté hodiny, považované za hodinu Ježíšova skonu.
Tento den má v sobě plno tajuplného a magického. Určitě si vzpomenete na Erbenovu baladu o pokladu ze sbírky Kytice. Pověst vypráví, že v tento den se na několik hodin otvírají poklady země ve skalách, jeskyních i ve sklepeních. Běda tomu, kdo se nechá bohatstvím okouzlit tak, že zapomene na čas! Skála se zavře a nešťastník tam zůstane na celý rok uvězněn. Také prý v tento den jezdí v Čechách vodníci na koních, a co je ještě zajímavé? Můžete se jít podívat na naše rytíře spící po staletí v Blaníku, jen o Velkém pátku se hora otevírá. V pátek se nemělo prát v potoce prádlo, ale plavili se koně, aby byli zdraví a bujní. Nesmělo se také hýbat zemí, to znamená žádná orba, setí či okopávání. Hospodáři se modlili za stromy, aby dávaly bohatou úrodu, a lidem dávala léčebnou sílu tekoucí voda, v níž se myli za úsvitu.
Bílá sobota
Hlavně sobotní dopoledne se nese ve znamení smutku u Ježíšova hrobu. Večer a v noci pak nastávají oslavy Kristova vzkříšení. Bývalo zvykem světit ohně před vraty kostelů, každý si pak mohl odnést posvěcené přinesené polínko, nebo žhavé uhlíky. Starý oheň doma se uhasil, popel odnesl na louky a pole, aby lépe rodily, a ze svěceného dřeva se založil se oheň nový. Večerní pobožnosti už v sobě mají ducha radosti nad zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Na oslavu vzkříšení se vrací i zvony z Říma, aby doprovodily nedělní bohoslužby svými hlasy.
Hod Boží velikonoční – neděle
Končí postní období, křesťané slaví návrat Krista, a nastává období radosti. Na Boží hod byly svěceny i pokrmy, po období půstu obvykle střídmé a netučné. Neděle velikonoční je prožívána ve znamení pobožností, radosti, pohody a klidu.
Velikonoční pondělí
Právě k Velikonočnímu pondělí se vážou tradice, které zná každý z nás. Nejčastější je pletení pomlázek a barvení vajíček. Většinou chodí na koledu chlapci a vyšupávají dívky „aby neuschly“. V některých koutech naší republiky se jednou za čtyři roky tato tradice obrací a chodí šupat dívky – jedná se o přestupný rok. Další tradicí koledy je polévání vodou, a samozřejmě ta nejpříjemnější část, obdarovávání. Tradiční malovaná vajíčka – kraslice v dnešní době často nahrazují čokoládová vejce či různé sladkosti, a v neposlední řadě i něco na zahřátí.
